U kontaktních zateplovacích systémů ETICS se otázka difúze vodní páry často omezuje na jednoduché srovnání izolačních materiálů. Takový přístup je z technického hlediska nedostatečný. Chování ETICS z hlediska vlhkosti neurčuje pouze samotná tepelná izolace, ale celá vrstva systému: podkladová stěna, lepicí vrstva, tepelně izolační desky, výztužná vrstva, základní nátěr a finální omítka. I proto evropský hodnotící dokument pro ETICS neposuzuje vodní páru přes jednu „izolační desku“, ale přes ekvivalentní difúzní tloušťku povrchové vrstvy sd a přes faktor difúzního odporu μ tepelně izolačního výrobku.

Rozdíl mezi pěnovým polystyrenem (EPS) a minerální vlnou (MW) je z hlediska čisté difúze vodní páry reálný a výrazný. Minerální vlna má podstatně nižší faktor difúzního odporu μ, a tedy i výrazně nižší hodnotu sd při stejné tloušťce vrstvy. To však samo o sobě ještě neznamená, že ETICS s MW je automaticky „správnější“ nebo provozně odolnější. U fasád je třeba současně hodnotit odolnost proti kapalné vodě, nasákavost, rychlost vysychání, citlivost povrchové vrstvy na mrazové namáhání a robustnost celého systému v reálném provozu.

Z technického hlediska je proto klíčové rozlišit dvě otázky. První je, jak snadno vodní pára difunduje přes izolační materiál. Druhá, důležitější pro ETICS, je, jak se bude chovat celá vrstva při kombinaci difúze, dešťové vody, lokálního zvlhnutí, sezónního vysychání a zimního mrazového zatížení. Právě z tohoto druhého pohledu je zřejmé, že vyšší paropropustnost MW je sice fyzikální výhodou, ale není jediným ani automaticky rozhodujícím kritériem funkčnosti ETICS.

Pro technickou praxi je důležité, že vyšší difúzní odpor EPS neznamená automaticky rizikové vlhkostní chování fasády. V posuzovaných hygrotermických scénářích ETICS se v zkoumaném rozsahu parametrů nepotvrdila akumulace vody v tepelné izolaci v důsledku difúze, konvekce ani kapilarity. To zásadně mění interpretaci často zjednodušeného tvrzení, že materiál s vyšším μ musí být pro obvodovou stěnu automaticky nevhodný.

Technické vysvětlení faktoru difúzního odporu μ a ekvivalentní difúzní tloušťky sd

Faktor difúzního odporu μ je bezrozměrná veličina, která vyjadřuje, kolikrát klade materiál větší odpor difúzi vodní páry než stejně silná vrstva stojatého vzduchu. Z této veličiny se pro konkrétní tloušťku vrstvy vypočítá ekvivalentní difúzní tloušťka sd podle vztahu sd = μ × d, kde d je tloušťka materiálu v metrech. Čím je hodnota sd vyšší, tím hůře vodní pára danou vrstvou prochází.

U ETICS se však nehodnotí pouze jedna izolace. EAD 040083-01-0404 (evropský hodnotící dokument pro ETICS) výslovně uvádí, že propustnost systému pro vodní páru se posuzuje na základě ekvivalentní tloušťky vzduchové vrstvy povrchového souvrství a na základě odolnosti tepelně izolačního výrobku proti difuzi vodní páry. Povrchová vrstva se zkouší podle normy EN ISO 7783, zatímco tepelně izolační výrobek se posuzuje podle harmonizované technické specifikace nebo podle normy EN ...